Rozhodování o péči a dalších poměrech nezletilých dětí patří k nejcitlivějším oblastem rodinného práva. Pro rodiče jde o zásadní otázku – určuje, s kým bude dítě po rozvodu či rozchodu bydlet, jak často se bude vídat s druhým rodičem, a celkově jak bude vypadat jeho budoucí výchova. Soudy o poměrech k nezletilým rozhodují ve chvílích, kdy se rodiče nedokáží dohodnout sami. V těchto situacích je nutné zajistit dětem stabilitu a ochránit jejich nejlepší zájem, který má vždy přednost před zájmy rodičů. Každé dítě a rodina jsou jedineční, a proto soud přistupuje ke každému případu individuálně. Neexistuje jednotné schéma, podle něhož by bylo možné automaticky určit ideální péči o dítě. Cílem tohoto článku je srozumitelně vysvětlit, z jakých právních východisek soud vychází a jaké faktory zvažuje, aby bylo rozhodnutí co nejvíce v souladu s dobrem dítěte.
Proč je potřeba poměry k dítěti upravovat?
Základní právní úpravu nalezneme v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (OZ), konkrétně v ustanoveních části o rodinném právu (§ 655–975 OZ). Tento kodex důsledně akcentuje prvořadost zájmu dítěte. Například při rozvodu manželů s nezletilým dítětem platí, že soud nejprve rozhodne o tom, jak bude o dítě postaráno, a to právě s ohledem na nejlepší zájem dítěte, jinak manželství nerozvede.
Nejen v řízení o rozvodu, ale i v jiných případech může nastat potřeba upravit poměry dítěte, např. když spolu rodiče nežijí a nedomluví se na péči o dítě. V takové situaci soud rozhodne i bez návrhu, tedy automaticky, právě proto, aby byl nezletilý zajištěn. Soud rovněž může později změnit dřívější úpravu, pokud se podstatně změní okolnosti (změna poměrů na straně dítěte či rodičů). Typickým příkladem je situace, kdy původní rozhodnutí přestane vyhovovat potřebám dítěte (např. při nástupu do školy, stěhování jednoho z rodičů apod.). Pak lze podat návrh na změnu úpravy péče. Systém je tedy poměrně flexibilní, ale vždy pod dohledem soudu.
Občanský zákoník nedefinuje žádnou předem preferovanou formu péče, i když implicitně dává přednost péči střídavé. Zákon nestanoví, že by dítě mělo být přednostně svěřeno do střídavé péče, výlučné péče nebo jiného režimu, rozhodnutí vždy závisí na konkrétním případu. Prioritou je zájem dítěte a nalezení takového řešení, které pro něj bude nejvhodnější. České soudy se přitom inspirují i mezinárodně uznávanými principy, zejména Úmluvou o právech dítěte (čl. 3 stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí). Například Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně potvrdil, že nejlepší zájem dítěte je určujícím kritériem a soud musí aktivně zjistit veškeré okolnosti potřebné k jeho posouzení. Před soudy nejde o „spor rodičů“, ale především o ochranu práv dítěte – soud tedy musí zjišťovat fakta i z vlastní iniciativy, nejen čekat, co předloží rodiče.
Co soud zohledňuje při rozhodování
Při posuzování, jak upravit péči o nezletilé dítě, hodnotí soud komplex různých kritérií daných zákonem i rozpracovaných judikaturou. Občanský zákoník výslovně ukládá soudu přihlédnout k celé řadě okolností, aby výsledné rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Ústavní soud i Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích upřesnily, jaká hlediska považovat za stěžejní. Mezi hlavní faktory, které soud zkoumá, patří zejména:
- Vztahy dítěte: Klíčový je citový vztah dítěte k oběma rodičům a dalším blízkým osobám. Soud zkoumá, jak silná je citová vazba dítěte k matce, k otci, případně k sourozencům či prarodičům. Obecně platí snaha zachovat dítěti péči obou rodičů a nepřipravit jej bez vážného důvodu o kontakt s jedním z nich. Pokud by jeden z rodičů bránil dítěti ve styku s druhým rodičem nebo třeba s prarodiči či sourozenci, může to jeho šance na získání dítěte do péče výrazně snížit. V očích soudu je tedy preferován ten rodič, který podporuje rodinné vazby dítěte a nebude dítě izolovat od druhého rodiče nebo širší rodiny.
- Schopnosti a možnosti rodičů: Každý rodič musí být schopen zajistit dítěti řádnou péči po všech stránkách. Hodnotí se výchovné schopnosti a osobnostní předpoklady obou rodičů – jejich dosavadní péče, citové, rozumové a výchovné kvality, stabilita osobnosti, ale i materiální zázemí a bydlení. Důležité je, zda rodič umí zajistit fyzické potřeby dítěte (strava, hygiena, zdravotní péče), jeho emocionální potřeby (láska, pocit bezpečí) i rozvoj intelektu a talentů (podpora ve škole, kroužcích apod.). Soud si všímá i životního stylu rodiče, jeho zdravotního stavu či případných problémů (např. závislosti na návykových látkách nebo záznamy o násilném chování mohou sehrát negativní roli). Tyto schopnosti rodičů bývají často posuzovány znalcem, dětským psychologem či psychiatrem, který provede tzv. rodinnou diagnostiku (vyšetření rodičů a dítěte) a vydá posudek. Na jeho základě soud získá odborný pohled, jaké má který rodič předpoklady pro výchovu dítěte. Je však nutné dodat, že konečné rozhodnutí je právní otázkou. Znalecký posudek není pro soud závazný a soud může dospět k jinému závěru než znalec, pokud to považuje za správné.
- Stabilita výchovného prostředí: Děti potřebují stabilní a bezpečné prostředí, proto soud posuzuje současnou i budoucí stabilitu prostředí u každého z rodičů. Bere se v úvahu například to, u koho dítě doposud žilo a jak bylo o něj pečováno. Zákon výslovně říká, že soud zváží, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a dbal o jeho citový, rozumový a morální vývoj. Pokud tedy jeden z rodičů byl dosud hlavním pečovatelem (např. matka na rodičovské dovolené) a dítě je na něj silně fixováno, soud tuto kontinuitu zohlední. Stejně tak se hodnotí stabilita do budoucna, např. zda má rodič stálé bydliště, práci s pevnou pracovní dobou umožňující péči o dítě, dostatečné zázemí (vlastní pokoj pro dítě apod.). Stabilita zahrnuje i neměnnost školního prostředí a kolektivu vrstevníků. Náhlé změny školy či časté stěhování mohou pro dítě představovat zátěž. Obecně platí, že soud nerad mění fungující poměry bez nutnosti. Pokud je dítě spokojené v dosavadním režimu, není důvod zavádět jiný, který by pro něj mohl být horší.
- Přání dítěte: S rostoucím věkem a vyspělostí dítěte získává na významu i jeho vlastní názor. Soud vždy zjišťuje, zda je dítě schopné formulovat své přání, a pokud ano, v jakém směru. Jestliže je dítě rozumově a emocionálně vyspělé, stává se jeho názor důležitým vodítkem při hledání nejlepšího zájmu. V praxi například dospívající dítě často samo vyjádří, s kým by raději žilo, a soud k tomu přihlédne. Nelze ovšem jednoduše rozhodnout jen podle přání dítěte, jelikož to může být ovlivněno momentálními emocemi nebo tlakem jednoho z rodičů. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že postoj nezletilého nemohou soudy bez dalšího mechanicky přebírat jako jediné kritérium. Je to významný faktor, ale vždy se posuzuje v kontextu ostatních okolností. Dítě má právo být slyšeno, soud jeho názor zjišťuje buď rozhovorem (často prostřednictvím kolizního opatrovníka z OSPOD) anebo nepřímo přes zprávy psychologů či OSPOD. U menších dětí se zjišťuje spíše to, kde se cítí lépe, na co jsou zvyklé, zatímco u starších lze očekávat jasnější vyjádření preferencí.
- Spolupráce rodičů: Dalším velmi podstatným hlediskem je schopnost rodičů vzájemně komunikovat a spolupracovat ve věcech dítěte. Pokud soud zvažuje střídavou péči, je prakticky nezbytné, aby rodiče byli schopni se na základních otázkách domlouvat – např. předávat si informace o zdravotním stavu dítěte, domlouvat se na školních povinnostech, kroužcích, prázdninovém režimu apod. Soud hodnotí, nakolik jsou rodiče ochotni hledat kompromis a udržovat korektní vztahy v zájmu dítěte. V této souvislosti se posuzuje i to, který z rodičů je vstřícnější k druhému v tom smyslu, že bude podporovat jeho kontakt s dítětem, nebude mu bránit vídat dítě a bude o něm druhého rodiče informovat. Naopak rodič, který prokazatelně sabotuje snahy o komunikaci nebo manipuluje dítě proti druhému rodiči, dává najevo, že spíše upřednostňuje vlastní zájmy před potřebami dítěte, což může vést k tomu, že soud svěří dítě raději do péče druhého z rodičů.
- Individuální okolnosti případu: Každé rozhodování o dítěti je vysoce individuální. Kromě výše uvedených obecných kritérií tedy soud zohlední jakékoli další relevantní okolnosti konkrétní rodiny. Může jít např. o zdravotní zvláštnosti dítěte či rodiče, které péči ovlivňují (chronická nemoc, speciální potřeby ve výchově), nebo geografickou vzdálenost mezi rodiči. Vzdálenost bydlišť rodičů hraje roli zejména u školních dětí. Pokud rodiče žijí daleko od sebe, střídavá péče by mohla znamenat nutnost docházet střídavě do dvou škol a narušovat tak denní režim dítěte. Ústavní soud konstatoval, že v případech, kdy rodiče žijí ve velmi vzdálených městech, může být střídavá péče pro dítě nepřiměřenou zátěží a nemusí odpovídat jeho zájmu. Podobně pokud má dítě citlivou psychiku či jiné specifické potřeby, může pro něj neustálé přesouvání mezi domácnostmi představovat stres, a pak je vhodnější jiný model péče. Soud tedy vždy pečlivě zvažuje veškeré specifické okolnosti. Nelze jen odškrtnout zákonná kritéria a podle počtu plusů a minusů rozhodnout. Každý faktor má různou váhu případ od případu a teprve jejich celkové posouzení dává odpověď, co je pro dítě nejlepší. I Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze paušálně podle splnění několika kritérií automaticky nařídit střídavou péči či jiné opatření, bez ohledu na jedinečné okolnosti daného příběhu.
Je třeba zmínit ještě jeden obecný princip: pokud oba rodiče splňují všechna hlediska zhruba stejně dobře, právo preferuje péči obou rodičů. Ústavní soud tuto presumpci ve prospěch výchovy oběma rodiči formuloval tak, že pokud jsou oba rodiče stejně způsobilí a ochotní pečovat a dítě má k oběma silný citový vztah, je třeba vycházet z předpokladu, že pro dítě je nejlepší být v péči obou. Tento předpoklad ovšem není absolutní a lze jej vyvrátit, pokud existují pádné důvody v nejlepším zájmu dítěte, proč by v konkrétním případě měla být péče svěřena pouze jednomu rodiči. V praxi to znamená, že soud primárně uvažuje o obou rodičích, ale pokud zjistí závažné překážky (např. výrazně lepší předpoklady jednoho z rodičů, špatná komunikace mezi rodiči, přání staršího dítěte zůstat u jednoho atd.), může rozhodnout i jinak.
Role OSPOD a dalších odborníků
V soudních řízeních o nezletilých dětech vystupuje kromě rodičů také Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), zpravidla obecní úřad obce s rozšířenou působností. OSPOD je ze zákona ustanoven tzv. kolizním opatrovníkem dítěte. To znamená, že hájí zájmy dítěte, protože rodiče jsou ve sporu a jejich vlastní zájmy mohou být v konfliktu se zájmy dítěte. Účast zástupce OSPOD u soudu je povinná v každém opatrovnickém řízení. Soud obvykle požádá OSPOD, aby před rozhodnutím prošetřil rodinné poměry. Sociální pracovnice navštíví domácnosti rodičů, zjišťuje prostředí, mluví s dítětem (v přirozeném prostředí nebo v neutrálním prostředí, kde se dítě cítí bezpečně) a případně si vyžádá informace od školky, školy, lékaře či jiných institucí. OSPOD tak soudu dodá ucelený obrázek o životě dítěte u každého z rodičů. Zároveň pracovníci OSPOD často rodičům poskytují poradenství a vedou je k uzavření dohody, aby se předešlo zbytečně konfliktnímu sporu.
Během soudního jednání vystupuje zástupce OSPOD jako opatrovník dítěte. Není tedy na straně ani matky, ani otce, ale výlučně na straně dítěte. Vyjadřuje své stanovisko k návrhům rodičů a odpovídá na dotazy soudu. Může také navrhnout doplnění dokazování, pokud má pocit, že některé důkazy chybí (např. navrhne znalecké zkoumání rodiny, pokud je to potřeba, nebo předložení dalších zpráv). Velmi důležitou rolí OSPOD je také zprostředkovat názor dítěte. Jestliže soud sám dítě osobně nevyslechne, předá soudu jeho přání a pocity právě opatrovník z OSPOD. Po celou dobu tak OSPOD dohlíží, aby proces proběhl spravedlivě z pohledu práv dítěte. Po skončení řízení (nabytí právní moci rozsudku) role opatrovníka formálně končí, ale OSPOD s rodinou často pracuje i nadále, například pomáhá řešit praktické otázky při předávání dítěte, může dohlížet na dodržování rozsudku nebo rodičům radit v dalším období.
Kromě OSPOD hrají v mnoha případech roli také soudní znalci a další odborníci. Jak bylo zmíněno, soud může ustanovit znalce z oboru psychologie (případně psychiatrie), aby vyhodnotil rodinné vztahy a osobnostní profily rodičů i dítěte. Znalec pak soudu dodá odborný posudek, v němž často doporučí optimální formu péče (například navrhne střídavou péči s určitým intervalem střídání, nebo výlučnou péči matky a široký styk otce apod.). Tyto posudky mívají na soud značný vliv, protože obsahují odborné závěry podložené testy a rozhovory. Je však důležité vědět, že znalec může hodnotit pouze odborné (psychologické) otázky a finální rozhodnutí o tom, jak bude péče uspořádána, je otázkou právní, která přísluší výlučně soudu. Soud tedy není povinen se doporučením znalce řídit, pokud má za to, že jiné řešení lépe odpovídá zájmu dítěte. Ústavní soud v jednom nálezu výslovně uvedl, že doporučení znalkyně o vhodnosti střídavé péče není pro soud závazné a soud může rozhodnout i jinak. Obecné soudy by měly brát posudek jako jeden z důkazů, který kriticky zhodnotí. V praxi někdy soudy na posudek hodně dají, zvláště pokud je vypracován pečlivě a nestranně, jindy naopak proběhne více znaleckých posudků (např. když každý rodič navrhne svého znalce) a názory odborníků se různí. Soud má právo si z těchto důkazů vybrat a musí své rozhodnutí řádně odůvodnit.
Možnosti uspořádání péče o dítě
Zákon dává soudu na výběr několik variant, jak lze péči o nezletilé dítě uspořádat. Podle občanského zákoníku může být dítě svěřeno buď do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče obou rodičů, případně do společné péče obou rodičů, pokud s tím oba rodiče souhlasí. Kromě toho zákon pamatuje i na krajní situace, kdy ani jeden z rodičů nemůže o dítě pečovat, pak může soud svěřit dítě do péče jiné osoby (typicky prarodiče, jiného příbuzného, případně pěstouna), vyžaduje-li to zájem dítěte.
Výlučná péče jednoho z rodičů znamená, že dítě bude po většinu času žít u tohoto rodiče, který o něj každodenně pečuje a rozhoduje běžné záležitosti. Druhému rodiči je obvykle upraven styk s dítětem, tedy právo se s dítětem pravidelně vídat, brát si ho k sobě na víkendy, prázdniny apod. (pokud soud neurčí omezení či zákaz styku z vážných důvodů). Rodič, jemuž dítě nebylo svěřeno, má také právo být informován o podstatných věcech dítěte a samozřejmě povinnost přispívat na jeho výživu. Výlučná péče se uplatní buď tehdy, když druhý rodič o dítě pečovat nechce či nemůže, nebo pokud je to v konkrétní situaci objektivně lepší pro dítě (např. rodiče bydlí velmi daleko od sebe a střídání by bylo pro dítě nepraktické, či jeden z rodičů nemá vhodné podmínky). Někdy soud svěří dítě do výlučné péče také v případech trvalých konfliktů mezi rodiči, pokud spolu absolutně nedokáží komunikovat, střídavá péče by mohla vést jen k prohlubování sporů, což by dítěti škodilo.
Střídavá péče spočívá v tom, že dítě tráví střídavě obdobný čas u obou rodičů. Může to být v týdenním režimu (týden u matky, týden u otce), nebo v jiném intervalu (např. 14denní cykly, případně i střídání v rámci jednoho týdne). Podstatné je, že oba rodiče jsou zapojeni do každodenní péče v porovnatelné míře. Střídavá péče je zákonem plně zrovnoprávněna s péčí výlučnou. Soud ji však volí hlavně tehdy, pokud jsou oba rodiče schopni a ochotni se rovnocenně starat a existují pro ni vhodné podmínky (např. bydlí relativně blízko sebe, aby dítě mohlo docházet do jedné školy, a jsou schopni spolu komunikovat ohledně potřeb dítěte). V posledních letech české soudy střídavou péči využívají častěji než dříve, v duchu názoru Ústavního soudu, že jde-li to, dítě by nemělo zbytečně přicházet o každodenní kontakt s ani jedním rodičem. Střídavá výchova tak bývá preferována v případech, kdy neexistuje výrazná překážka a kdy si ji oba rodiče přejí a zvládnou ji. Není to však automatické pravidlo – střídavá péče nemusí být vhodná vždy a za každou cenu. Jak bylo zmíněno, u některých dětí (např. velmi malých nebo naopak v komplikované situaci) může být lepší stabilita u jednoho z rodičů. Dokonce i samotná střídavá péče se dá nastavit různě. Ústavní soud nedávno vysvětlil, že ač střídavou péči považuje obecně za výchozí model, neznamená to, že musí jít vždy o naprosto rovnoměrné rozdělení času 50/50. Rozvrh může být i asymetrický, např. 60 % času u jednoho a 40 % u druhého rodiče, pokud to lépe odpovídá potřebám dítěte (typicky když si dítě přeje být více u jednoho rodiče, ale druhý má také výraznou roli). Klíčové je, aby jakékoli uspořádání sloužilo dítěti k jeho spokojenému vývoji.
Společná péče obou rodičů je pojem, který může znít podobně jako střídavá péče, ale právně má odlišný význam. Jde o situaci, kdy jsou oba rodiče nadále pečovateli dítěte bez přesného časového rozdělení – typicky se společná péče realizuje, pokud rodiče spolu dál žijí nebo velmi úzce spolupracují i po rozvodu. Zákon podmiňuje svěření dítěte do společné péče souhlasem obou rodičů, takže nelze nařídit společnou péči proti vůli jednoho z nich. V praxi je společná péče relativně vzácná, protože pokud rodiče nežijí v jedné domácnosti, téměř vždy je potřeba stanovit, kde dítě fakticky kdy bude. Někdy se tak formálně společná péče využije, pokud se rodiče dohodnou na volnějším režimu, např. dítě bydlí převážně u matky, ale otec jej může vídat libovolně po dohodě, a oba rodiče právně vykonávají péči společně. Společná péče klade maximální nároky na harmonickou spolupráci rodičů a v podstatě předpokládá, že jsou schopni fungovat podobně jako úplná rodina, byť žijí odděleně. Pokud taková ideální situace nastane, rodiče ani nepotřebují zásah soudu, často si vše dokáží uspořádat sami. Společná péče je tedy spíše teoretická možnost, která v reálných sporech nehraje velkou roli (pokud spolu rodiče vycházejí natolik dobře, většinou se ani nehádají u soudu). Soudy proto rozhodují hlavně mezi variantou výlučné nebo střídavé péče, případně kombinací péče jednoho a styku druhého rodiče podle potřeby.
Na závěr je třeba zmínit, že žádné soudní rozhodnutí o péči není nezměnitelné. Jak už bylo řečeno, pokud se později ukáže, že stávající úprava není ideální (např. dítě dospělo do věku, kdy by zvládlo střídavou péči, nebo se rodič dříve vyloučený z péče zlepšil a má zájem, naopak druhý rodič se odstěhoval daleko apod.), lze žádat o změnu. Vždy je ale nutné prokázat, že nastala podstatná změna poměrů, a opět musí změnu schválit soud.
Význam právního zastoupení a doporučení rodičům
Řízení o úpravě poměrů k dítěti je právně i emočně náročný proces. Pro rodiče, kteří jím procházejí, je často obtížné udržet si nadhled, jelikož každý přirozeně bojuje o své dítě a může mít pocit, že musí „zvítězit“. Je však zásadní mít na paměti, že nejde o vítězství jednoho nad druhým, ale o nalezení uspořádání, které bude nejlepší pro dítě. Zkušený advokát v rodinném právu může sehrát velmi pozitivní roli. Pomůže klientovi pochopit, jak soudy uvažují, jaké důkazy a argumenty mají význam a čeho se naopak vyvarovat. Právní zástupce také dokáže tlumit přehnané emoce a vést komunikaci konstruktivním směrem, někdy i směrem k mimosoudní dohodě, pokud je to reálné.
Právní zastoupení je užitečné už v počáteční fázi, kdy se rodiče teprve rozhodují, jak postupovat. Advokát může poradit, zda je vhodné pokusit se nejprve o dohodu (což zpravidla vhodné je), případně pomůže tuto dohodu formulovat tak, aby byla jasná a vymahatelná. Soudy dohodám rodičů přikládají velkou váhu a rády je schválí, pokud neodporují zájmu dítěte. Pro dítě je nepochybně nejlepší, pokud se rodiče dokáží domluvit bez ostrého konfliktu. Advokát může také doporučit využití mediace nebo jiných poradenských služeb (řada OSPOD nabízí či zprostředkovává rodinné mediace, terapie apod.), které mohou usnadnit nalezení shody. Jestliže dohoda není možná, pomůže právní zástupce klientovi připravit se na soudní proces.
Pro rodiče, kteří se ocitnou ve sporu o dítě, lze shrnout několik užitečných doporučení:
- Myslete na zájem dítěte: Při každém rozhodnutí či kroku zvažte, co to přinese nebo vezme vašemu dítěti. Vyhněte se jednání, které by dítěti ubližovalo (fyzicky i psychicky). Například zatahovat dítě do konfliktů dospělých, nutit ho volit mezi rodiči nebo o druhém rodiči před dítětem mluvit špatně – to vše dítěti působí stres a soud to bude vnímat velmi negativně.
- Snažte se o domluvu s druhým rodičem: I když mezi vámi panují spory, v otázkách dětí se pokuste najít aspoň částečnou shodu. Kompromis (třeba v podobě střídavé péče s nestandardním rozdělením času) může být lepší než rozhodnutí soudu, které nemusí stoprocentně vyhovovat ani jednomu. Pokud komunikace vázne, zkuste ji obnovit třeba za pomoci mediátora nebo právě OSPOD, který umí obě strany nasměrovat k věcnému řešení.
- Respektujte právo dítěte na oba rodiče: I když můžete mít pocit křivdy vůči druhému rodiči, pro dítě jsou máma i táta nezastupitelní. Podporujte proto jejich kontakt. Bránit druhému rodiči ve styku (bez velmi vážného důvodu) se vám může vymstít – nejen že to dítěti škodí, ale i soud by takové jednání viděl jako porušení povinností rodiče. Raději se domluvte na rozumném uspořádání styku. Pamatujte, že soud může upravit i detaily (např. předávání dítěte na neutrálním místě, střídání svátků atd.), tak aby vyhověly potřebám dítěte. Pokud máte obavu o bezpečnost dítěte u druhého rodiče, řešte to oficiální cestou (návrh na asistovaný styk, omezení styku apod.), nikoli svévolným odpíráním.
- Buďte upřímní a věcní: U soudu se soustřeďte na fakta a důkazy, ne na emocionální útoky. Snažte se doložit, co vše pro dítě děláte, jak o něj pečujete, případně v čem vidíte problém na druhé straně – ale vždy konkrétně a slušně. Plané osočování bez důkazů obvykle vyzní naprázdno. Naopak, když soud uvidí, že dokážete uznat i klady druhého rodiče a jednáte v zájmu dítěte, budete působit důvěryhodněji.
- Využijte pomoc advokáta: Orientace v zákonných ustanoveních, psaní návrhů a argumentace před soudem není snadná. Advokát vám pomůže formulovat návrhy (např. co přesně žádat – zda střídavou péči s určitým režimem, nebo výlučnou péči a jak široký styk atd.), aby byly v souladu se zákonem a judikaturou. Pohlídá procesní lhůty a správnost postupu, takže nic nepropásnete. Také zajistí, že komunikace s protistranou či soudem proběhne profesionálně. V neposlední řadě vám poskytne potřebnou oporu a vědomí, že máte po boku zkušeného zástupce, vám může dodat klid a jistotu v nelehkém období.
Závěr
Úprava poměrů k nezletilému dítěti je oblast, kde právo velmi úzce prolíná s lidskými emocemi a každodenním životem rodiny. Soudy v těchto věcech postupují citlivě, ale zároveň musí dbát zákonných hledisek a zejména chránit nejlepší zájem dítěte. Rozhodování ovlivňuje mnoho faktorů od vztahů a citových vazeb přes materiální zabezpečení a výchovné schopnosti rodičů až po přání samotného dítěte či jeho specifické potřeby. Každý z těchto faktorů může v konkrétním případě převážit, a proto soud vždy hodnotí všechny okolnosti komplexně a individuálně.
Pro rodiče je nejdůležitější pochopit, že řízení o děti nemá vítěze a poražené v klasickém smyslu. Nejlepším výsledkem je takový, který umožní dítěti šťastné a spokojené dětství navzdory tomu, že rodiče nežijí spolu. Někdy toho lze dosáhnout dohodou, jindy je nezbytný zásah soudu. V obou případech však platí, že když rodiče dokáží upřednostnit zájem dítěte nad vzájemnými spory, bývá to na rozhodnutí soudu znát. Kvalitní právní pomoc může tento proces usnadnit a zajistit, že žádný důležitý argument nezůstane opomenut. Na konci celého procesu by mělo být řešení, které co nejlépe zachová dítěti péči, lásku a podporu obou rodičů a vytvoří podmínky pro jeho zdravý vývoj do budoucna. Proto má smysl věnovat úpravě poměrů k dětem maximální pozornost a pečlivě využít všechny nástroje, které právo nabízí, aby výsledek byl v nejlepším možném souladu s potřebami dítěte.
Autor: Mgr. Lucie Pařízková