Zákon č. 268/2025 Sb. zavedl s účinností od 1. ledna 2026 do řízení ve věcech péče soudu o nezletilé nový institut prozatímního rozhodnutí. Jeho cílem bylo odstranit nedostatky dřívějších předběžných opatření, zejména rozhodování bez slyšení druhého rodiče, nízký standard zjištění skutkového stavu a riziko, že formálně dočasná úprava fakticky předurčí výsledek řízení. Nová právní úprava proto posílila participační práva rodičů i dítěte a umožnila soudu před rozhodnutím provést potřebné dokazování. Současně však zásadně omezila možnost odvolacího přezkumu.
Proti rozhodnutí vydanému na návrh není odvolání přípustné, ačkoli rozhodnutí může být vykonatelné již okamžikem vyhlášení nebo vydání a může významně změnit dosavadní poměry dítěte. Jediným přímým prostředkem ochrany proti jeho excesům tak zpravidla zůstává ústavní stížnost. Ústavní soud ovšem není další instancí opatrovnického řízení a prozatímní rozhodnutí podrobuje pouze omezenému testu ústavnosti.
První nálezy Ústavního soudu ukazují, že procesní záruky, které měly odvolání nahradit, nemusí být v soudní praxi vždy dodrženy. Článek se proto zabývá otázkou, zda současná úprava vytváří dostatečně vyvážený vztah mezi požadavkem rychlosti, nejlepším zájmem dítěte a právem účastníků na účinnou soudní ochranu.
1. Nový institut jako odpověď na skutečný problém
Prozatímní rozhodnutí bylo do zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZŘS“) vloženo zákonem č. 268/2025 Sb. Návrh byl původně předložen jako součást rozsáhlejší reformy rodinného práva ve sněmovním tisku č. 728. Poslanecká sněmovna jej schválila dne 28. května 2025, Senát dne 3. července 2025 a po podpisu prezidenta byl zákon dne 4. srpna 2025 vyhlášen ve Sbírce zákonů. Účinnosti nabyl dne 1. ledna 2026.
Novou úpravu nelze hodnotit bez připomenutí nedostatků předchozího systému. Poměry dítěte bylo před 1. lednem 2026 možné zatímně upravovat prostřednictvím obecných předběžných opatření podle občanského soudního řádu. Jejich výhodou byla rychlost. Soud měl zpravidla rozhodnout do sedmi dnů a mohl zasáhnout i bez předchozího slyšení druhého rodiče. Právě jednostrannost podkladů však současně představovala jejich zásadní slabinu.
Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2025 Sb. vycházela z předpokladu, že dosavadní předběžná opatření mohou být vydána na základě skutkového obrazu vytvořeného pouze navrhovatelem. Druhý rodič se o rozhodnutí mohl dozvědět až po jeho vydání. Takový postup podporoval procesní taktiku založenou na momentu překvapení a zvyšoval riziko nesprávného zásahu do poměrů dítěte. Nová úprava proto měla zachovat možnost relativně rychlé zatímní ochrany, zároveň ale zvýšit kvalitu podkladů a omezit riziko rozhodnutí založeného na jednostranných nebo nedostatečně ověřených tvrzeních.
Základní myšlenka reformy je legitimní. V opatrovnickém řízení může i formálně dočasné rozhodnutí podstatně ovlivnit vztah dítěte k rodičům, jeho bydliště, školní docházku, léčbu nebo každodenní režim. Požadavek, aby soud před takovým rozhodnutím znal stanoviska všech dotčených osob a přiměřeně zjistil názor dítěte, představuje nepochybné posílení procesních práv. Problematická není samotná snaha nahradit jednostranné předběžné opatření kvalifikovanějším rozhodovacím procesem. Sporná je především úvaha, že posílené procesní záruky před soudem prvního stupně mohou současně odůvodnit téměř úplné vyloučení řádného instančního přezkumu.
2. Zákonná konstrukce prozatímního rozhodnutí
Podle § 465a odst. 1 ZŘS vydá soud prozatímní rozhodnutí tehdy, nevyžaduje-li situace dítěte zásah prostřednictvím krizového předběžného opatření podle § 452 ZŘS, avšak je v zájmu dítěte, aby do jeho poměrů bylo zatímně zasaženo. Jde tedy o institut stojící mezi akutním předběžným opatřením a rozhodnutím ve věci samé.
Krizové předběžné opatření podle § 452 ZŘS zůstává vyhrazeno situacím, kdy dítěti chybí řádná péče nebo je vážně ohrožen či narušen jeho důležitý zájem. V takových případech je rychlost zásahu natolik významná, že předchozí vyjádření všech účastníků nemusí být možné. Prozatímní rozhodnutí má naopak řešit situace, které nejsou bezprostředně krizové, avšak současně nemohou bez újmy čekat na pravomocné rozhodnutí ve věci samé.
Zákon klade poměrně výrazné požadavky již na samotný návrh. Navrhovatel musí vedle obecných náležitostí uvést rozhodné skutečnosti, popsat potřebu zatímního zásahu a informovat soud o komunikaci mezi rodiči. Součástí návrhu má být také údaj, zda byli ostatní účastníci informováni o úmyslu návrh podat, případně proč taková informace poskytnuta nebyla. Smyslem těchto náležitostí je omezit překvapivé procesní postupy a motivovat rodiče, aby se ještě před podáním návrhu pokusili věc komunikovat.
Zásadní pravidlo obsahuje § 465b odst. 2 ZŘS. Prozatímní rozhodnutí lze vydat pouze tehdy, byla-li všem účastníkům včetně nezletilého poskytnuta možnost vyjádřit se. Neznamená to, že soud musí vždy nařídit formální jednání. Může využít jiný soudní rok, projednat věc při již nařízeném jednání nebo rozhodnout na základě písemných stanovisek. Musí však zajistit, aby účastníci návrh znali a měli reálný, nikoli pouze formální prostor na něj reagovat.
Podle § 465e ZŘS může soud provést dokazování potřebné pro rozhodnutí. Právní úprava tedy nepracuje pouze s jednostranným osvědčením tvrzení navrhovatele. Na druhé straně nejde ani o úplné dokazování odpovídající konečnému rozhodnutí ve věci samé.
Důvodová zpráva výslovně uvádí, že požadovaný standard zjištění skutkového stavu má být vyšší než u dosavadních předběžných opatření. Současně ale připouští, že soud nemá podrobně dokazovat všechny okolnosti, které budou předmětem meritorního řízení. Rozsah zjišťování se musí přizpůsobit časové naléhavosti věci.
Tato konstrukce je sama o sobě rozumná. Zatímní rozhodování nemůže být totožné s konečným řízením, jinak by ztratilo svou funkci. Nelze ale přehlížet, že soud stále rozhoduje na základě méně úplného skutkového podkladu než ve věci samé. Výrazný zásah do dosavadních poměrů dítěte se proto může opírat o dokazování, které je kvalitnější než v předchozím systému, ale z povahy věci zůstává omezené.
3. Rozhodnutí může být shodné s výsledkem ve věci samé
Podle § 465f ZŘS může být zatímní úprava shodná s úpravou, která bude později obsažena v rozhodnutí ve věci samé. Zákon tím výslovně odmítl dřívější představu, že předběžným nebo zatímním opatřením nelze rozhodnout způsobem fakticky předjímajícím meritorní výsledek. Rozhodující není obsahová podobnost výroku, ale jeho časově omezená účinnost.
Prozatímním rozhodnutím tak lze změnit rozsah péče rodičů, upravit styk, rozhodnout o prázdninovém režimu, bydlišti dítěte nebo o významné otázce, v níž se rodiče neshodnou. První nález Ústavního soudu potvrdil, že se může jednat i o volbu školy. Tato šíře je významná pro posouzení přiměřenosti procesních záruk. Nejde o rozhodnutí, které by mělo pouze organizační nebo marginální účinky. V konkrétním případě může na několik měsíců zásadně proměnit život dítěte i výkon rodičovské odpovědnosti.
Rozhodnutí je podle § 465g odst. 2 ZŘS vykonatelné již vyhlášením. Nebylo-li vyhlášeno, je vykonatelné vydáním, ledaže soud stanoví pozdější okamžik. Účastník proto může být povinen novou úpravu respektovat ještě předtím, než je mu doručeno písemné vyhotovení s podrobným odůvodněním.
Soud má rozhodnout bez zbytečného odkladu, nejpozději do tří měsíců. Tříměsíční doba není standardní lhůtou, kterou by soud mohl automaticky vyčerpat. Jde o nejzazší hranici. Naléhavost musí být hodnocena podle povahy věci. Návrh týkající se blížících se prázdnin, zápisu do školy nebo plánovaného zdravotního výkonu může vyžadovat rozhodnutí během několika dnů či týdnů. Tento výklad potvrzuje důvodová zpráva, odborná literatura i první judikatura Ústavního soudu.
4. Vyloučení odvolání jako vědomá volba zákonodárce
Nejproblematičtější součástí nové úpravy je § 465g odst. 4 ZŘS. Proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí, není odvolání přípustné. Zákaz se vztahuje nejen na rozhodnutí, kterým soud návrhu vyhoví. Dopadá také na zamítnutí a odmítnutí návrhu. Rodič se proto nemůže obrátit na odvolací soud ani tehdy, pokud soud prvního stupně do poměrů dítěte výrazně zasáhne, ani tehdy, pokud odmítne naléhavou zatímní ochranu poskytnout.
Odlišná situace nastává, pokud soud prozatímní rozhodnutí vydá bez návrhu. V takovém případě se zákaz podle svého textu neuplatní a odvolání je přípustné. Odvolání lze podat také proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání prozatímního rozhodnutí a podle § 465i odst. 3 ZŘS proti rozhodnutí o jeho změně nebo zrušení.
Výsledkem je poměrně obtížně obhajitelná procesní asymetrie. Obsahově obdobný zásah může podléhat odvolání, pokud jej soud provede z úřední povinnosti, zatímco při rozhodování na návrh některého z rodičů je druhý stupeň vyloučen. Rozdíl není založen na intenzitě zásahu, jeho délce ani dopadech na dítě. Rozhodující je pouze způsob zahájení daného procesního postupu. Důvodová zpráva tuto konstrukci obhajovala několika argumenty. Všichni účastníci mají před rozhodnutím možnost se vyjádřit, čímž má být zajištěna rovnost jejich procesních možností. Rozhodnutí je dočasné a časově omezené. Odvolací řízení by podle předkladatele dále zatěžovalo soudní systém a odvádělo pozornost od požadavku, aby bylo co nejrychleji rozhodnuto ve věci samé. Případné vady zatímní úpravy mají být následně přezkoumatelné v odvolání proti meritornímu rozhodnutí.
Tato argumentace je srozumitelná, ale ne zcela přesvědčivá.
Předně možnost uplatnit námitky v odvolání proti konečnému rozhodnutí neřeší újmu způsobenou v období, kdy prozatímní rozhodnutí působilo. Rozhodnutí ve věci samé může být vydáno až po několika měsících. Ani jeho následná změna nevrátí dítěti uplynulý čas, neobnoví zmeškaný školní termín a nemusí odstranit následky přerušení nebo výrazného omezení kontaktu s rodičem.
Stejně tak není jisté, že zajištění možnosti vyjádřit se před soudem prvního stupně může plně nahradit kontrolu správnosti rozhodnutí soudem vyššího stupně. Právo účastníka předložit svou argumentaci nezaručuje, že soud tuto argumentaci správně vyhodnotí, že dostatečně zjistí skutkový stav nebo že zvolí přiměřenou podobu zatímní úpravy.
Odborná literatura již krátce po účinnosti zákona upozornila, že zákonodárce patrně nedomyslel zejména dopady na navrhovatele, jehož návrh byl zamítnut nebo odmítnut. Takový účastník zůstává vázán rozhodnutím soudu prvního stupně a standardní soud vyššího stupně se k věci vůbec nevyjádří. Při odmítnutí nebo zamítnutí pro zjevnou bezdůvodnost navíc zákon omezuje možnost podat po dobu tří měsíců další návrh na stejnou nebo obdobnou úpravu založenou na obdobných důvodech.
5. Změna a zrušení rozhodnutí nejsou opravným prostředkem
Jako argument ve prospěch současné úpravy bývá uváděna možnost prozatímní rozhodnutí změnit nebo zrušit. Podle § 465i odst. 1 ZŘS tak soud může učinit, změní-li se poměry. Právě tato podmínka ukazuje, proč návrh na změnu nebo zrušení nelze považovat za náhradu odvolání.
Odvolání směřuje proti správnosti původního rozhodnutí. Umožňuje namítat, že soud nesprávně zjistil skutkový stav, pominul rozhodný důkaz, nesprávně vyložil právní předpis nebo zvolil nepřiměřený zásah. Naproti tomu návrh podle § 465i ZŘS vychází z toho, že po vydání rozhodnutí nastala relevantní změna poměrů. Jeho primárním účelem není posoudit, zda bylo původní rozhodnutí správné podle skutečností existujících v okamžiku jeho vydání. Má zatímní režim přizpůsobit novému vývoji.
V praxi proto může nastat situace, kdy rodič považuje rozhodnutí od počátku za chybné, ale současně nemůže tvrdit žádnou novou okolnost. Soud mohl například nesprávně vyhodnotit již předloženou zprávu, přecenit jedno tvrzení rodiče nebo nedostatečně zohlednit dosavadní režim dítěte. Jestliže se po vydání rozhodnutí nic nového nestalo, podmínka změny poměrů nemusí být splněna.
Odvolání proti rozhodnutí o změně nebo zrušení pak přezkoumává právě toto pozdější rozhodnutí. Neotevírá automaticky plný přezkum správnosti původní zatímní úpravy. Obdobně odvolání proti prodloužení řeší, zda jsou splněny předpoklady pro další trvání opatření, nikoli nutně všechny vady, které mohly zatěžovat jeho původní vydání.
Možnost změny, zrušení a prodloužení má význam pro flexibilitu zatímní úpravy. Nemůže však plnit funkci standardního devolutivního opravného prostředku.
6. Ústavní stížnost jako první a jediný přezkum
Není-li proti rozhodnutí přípustné odvolání, může se dotčený účastník obrátit přímo na Ústavní soud. Ústavní stížnost je v takovém případě přípustná, protože stěžovatel nemá k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svého práva. Ústavní soud tento závěr výslovně potvrdil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1382/26.
Tato cesta má ovšem zásadní omezení. Ústavní soud není odvolacím soudem a neposuzuje běžnou zákonnost nebo věcnou správnost každého opatrovnického rozhodnutí. Prozatímní rozhodnutí podrobuje obdobně jako dřívější předběžná opatření pouze omezenému testu ústavnosti. Zkoumá především, zda mělo rozhodnutí zákonný podklad, zda je vydal příslušný orgán, zda soud dodržel základní procesní záruky a zda jeho závěry nejsou projevem zjevné a intenzivní svévole. Ústavní soud sám oznámil, že k těmto stížnostem bude přistupovat „nadmíru zdrženlivě“.
Rozdíl mezi odvolacím a ústavním přezkumem je podstatný. Odvolací soud může přezkoumat správnost skutkových i právních závěrů, zabývat se přiměřeností zvoleného uspořádání a případně je nahradit vlastním rozhodnutím. Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud pochybení dosáhne ústavněprávní intenzity.
Rozhodnutí tedy může být nesprávné z hlediska podústavního práva nebo nepřesvědčivé z hlediska konkrétního uspořádání péče, aniž by bylo současně protiústavní. Ústavní stížnost proto není funkčně rovnocennou náhradou odvolání. Ústavní stížnost navíc sama o sobě neodkládá vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel může o odklad požádat a Ústavní soud mu může za splnění zákonných podmínek vyhovět. Jde však o mimořádný postup závislý na samostatném posouzení. Ve věci sp. zn. I. ÚS 1382/26 Ústavní soud vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil dne 19. června 2026, tedy před vydáním konečného nálezu.
Ústavní soud ve své tiskové zprávě ze dne 7. července 2026 otevřeně konstatoval, že je u těchto rozhodnutí prvním a jediným soudem, který prvostupňový závěr posuzuje. K uvedenému datu evidoval 18 ústavních stížností proti prozatímním rozhodnutím. Ve dvou případech stížnostem vyhověl, třináct odmítl jako zjevně neopodstatněné a o třech dosud nerozhodl. Tato čísla je však třeba interpretovat opatrně. Jde o velmi krátké období a malý vzorek. Neprokazují sama o sobě, že obecné soudy rozhodují převážně správně nebo nesprávně. Ukazují však praktický důsledek omezeného ústavního přezkumu. Většina stížností nepřekročila hranici ústavněprávního excesu, přestože stěžovatelé mohli mít věcně relevantní výhrady k rozhodování soudu prvního stupně.
7. První nález: volba školy a ochrana, která přišla pozdě
V nálezu ze dne 30. června 2026 sp. zn. II. ÚS 1124/26 se Ústavní soud zabýval návrhem matky na nahrazení souhlasu otce s přestupem syna na jiné gymnázium. Možnost přestupu byla časově omezená, protože škola mohla místo garantovat pouze do určitého data.
Obecný soud návrh odmítl jako zjevně bezdůvodný. Vycházel z názoru, že požadované prozatímní rozhodnutí by fakticky předjímalo výsledek řízení ve věci samé a další meritorní řízení by pozbylo smyslu.
Ústavní soud tento výklad odmítl. Ustanovení § 465f ZŘS výslovně připouští, aby byla prozatímní úprava obsahově shodná s budoucím rozhodnutím ve věci samé. Samotná skutečnost, že zatímní rozhodnutí může mít fakticky nevratné účinky, proto nezbavuje soud povinnosti věcně posoudit, zda je okamžitá ochrana v nejlepším zájmu dítěte.
Ústavní soud shledal porušení práva na soudní ochranu, nejlepšího zájmu dítěte a jeho práva být slyšeno. Napadené rozhodnutí však již nezrušil. V době rozhodování Ústavního soudu totiž uplynula lhůta, po kterou bylo místo na škole k dispozici, a další projednávání návrhu se stalo bezpředmětným.
Případ přesvědčivě ukazuje časový rozměr problému. Ústavní stížnost může být důvodná a stěžovatel může dosáhnout deklarace porušení svých práv. Praktická ochrana však může přijít pozdě.
V otázkách školní docházky, prázdnin, plánované léčby nebo stěhování často nelze původní situaci zpětně obnovit. Úspěch před Ústavním soudem pak může mít význam pro budoucí výklad práva, ale konkrétnímu dítěti již neposkytne účinnou nápravu.
8. Druhý nález: bez rovnosti zbraní nelze odvolání vyloučit
Ještě významnější závěry přinesl nález ze dne 2. července 2026 sp. zn. I. ÚS 1382/26.
Otec navrhl rozšíření své péče o děti v období letních prázdnin. Návrh však nebyl předem řádně doručen matce ani koliznímu opatrovníkovi. Na jiném soudním roku oba uvedli, že návrh nemají k dispozici. Přibližně o týden později soud prozatímní rozhodnutí přesto vydal a rozsah péče otce rozšířil.
Ústavní soud rozhodnutí zrušil. Zdůraznil, že v situaci, kdy zákon vylučuje odvolání, musí být rovnost zbraní důsledně realizována již před soudem prvního stupně. Účastníci musí návrh včas znát, musí mít srovnatelnou možnost se k němu vyjádřit a soud musí přiměřeným způsobem zjistit také názor dítěte.
Klíčová je formulace Ústavního soudu, podle níž by „bez důsledné realizace zásady rovnosti zbraní“ nemohl být opravný prostředek proti prozatímnímu rozhodnutí vyloučen.
Tento závěr odkrývá základní podmíněnost celé zákonné konstrukce. Nepřípustnost odvolání není ospravedlněna pouze rychlostí nebo dočasností rozhodnutí. Její legitimita je vystavěna na předpokladu, že první stupeň poskytne účastníkům mimořádně kvalitní procesní ochranu.
Jestliže však soud návrh nedoručí, neposkytne dostatek času k vyjádření, nezjistí názor dítěte nebo nedostatečně pracuje s předloženými podklady, selhává právě mechanismus, který měl absenci odvolání kompenzovat. V takové situaci nezůstává žádná běžná soudní instance, která by pochybení rychle napravila.
Nález má ještě jeden důležitý rozměr. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností navrhla zrušení části § 465g odst. 4 ZŘS vylučující odvolání. Ústavní soud tento návrh odmítl z procesních důvodů. Napadené ustanovení nebylo obecným soudem při vydání prozatímního rozhodnutí přímo aplikováno. K porušení práv došlo již před jeho vydáním, nikoli například následným odmítnutím odvolání. Nebyly proto splněny podmínky incidenční kontroly zákona podle § 74 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud se tedy věcnou ústavností zákazu odvolání dosud nezabýval. Nelze tvrdit, že jej označil za protiústavní. Stejně tak ale nelze tvrdit, že jeho ústavní soulad potvrdil.
9. Dvojinstančnost není absolutním ústavním právem
Kritika současné právní úpravy musí zohlednit, že z ústavního pořádku neplyne obecné právo na dvě soudní instance ve všech civilních věcech. Zákonodárce může v určitých typech řízení odvolání omezit nebo zcela vyloučit, pokud tím nezasáhne do samotné podstaty práva na soudní ochranu a zachová dostatečné procesní záruky. Ústavní soud tento princip připomněl také v usnesení sp. zn. III. ÚS 646/26, v němž ústavní stížnost proti prozatímnímu rozhodnutí odmítl. Dočasná povaha rozhodnutí, možnost účastníků vyjádřit se před jeho vydáním a potřeba rychlého meritorního rozhodnutí mohou být legitimními důvody pro omezení opravného prostředku.
Podstatné je, zda je vyloučení odvolání přiměřené právě u tohoto typu rozhodnutí, s ohledem na souběh několika okolností. Prozatímní rozhodnutí může významně měnit péči o dítě nebo jeho kontakt s rodičem. Může být vykonatelné okamžitě. Soud rozhoduje v časově omezeném režimu na základě skutkového stavu, který nemusí být zjištěn v rozsahu odpovídajícím věci samé. Návrh na změnu nebo zrušení vyžaduje změnu poměrů. Ústavní soud provádí pouze omezený přezkum a jeho rozhodnutí může vzhledem k běhu času přijít pozdě.
Právě tato kombinace odlišuje prozatímní rozhodnutí například od bagatelních nebo čistě procesních usnesení, u nichž může být absence odvolání relativně snadno odůvodnitelná.
10. Okamžitá vykonatelnost a riziko výkonu rozhodnutí
Prozatímní rozhodnutí není pouze právním názorem soudu pro přechodné období. Je vykonatelným soudním titulem. Pokud rodič stanovenou úpravu nerespektuje, mohou být použity prostředky výkonu rozhodnutí podle § 501 a násl. ZŘS. Soud může povinného nejprve vyzvat k dobrovolnému plnění. Následně může ukládat opakované pokuty, jejichž jednotlivá výše činí podle současné úpravy 5 000 až 50 000 Kč. Může využít další opatření podle § 503 ZŘS, nařídit náhradní péči nebo náhradní styk a v krajním případě přistoupit k výkonu odnětím dítěte a jeho předáním oprávněné osobě.
Rodič se může bránit proti konkrétním opatřením výkonu rozhodnutí a může uvádět důvody, pro které povinnost nesplnil. Řízení o výkonu však není standardním prostorem pro nové posouzení věcné správnosti exekučního titulu. Soud rozhodující o výkonu může zkoumat, zda k porušení povinnosti skutečně došlo, zda je zvolený prostředek přiměřený a zda existují omluvitelné důvody neplnění. Neměl by však nahrazovat odvolací soud a znovu rozhodovat, zda byla původní prozatímní úprava péče optimální nebo zda soud prvního stupně správně vyhodnotil všechny důkazy.
Tím vzniká citlivá situace. Rodič může být vystaven donucovacím opatřením na základě rozhodnutí, proti němuž neměl možnost podat odvolání. Jeho ústavní stížnost nemusí mít odkladný účinek a návrh na změnu rozhodnutí nemusí být přípustný nebo důvodný, jestliže se poměry od jeho vydání nezměnily. Samotná možnost bránit se ve vykonávacím řízení proto nemůže odstranit deficit přezkumu původního rozhodnutí. Obrana proti způsobu výkonu a přezkum správnosti vykonávaného titulu jsou dva odlišné procesní instituty.
11. Dočasné rozhodnutí může vytvořit trvalý faktický stav
Jedním z tradičních problémů zatímních opatření v rodinném právu je jejich schopnost vytvářet nový status quo.
Dítě se během účinnosti prozatímního rozhodnutí přizpůsobuje novému režimu. Může začít bydlet převážně u jiného rodiče, navštěvovat jinou školu, fungovat v jiném rytmu předávání nebo ztratit pravidelný kontakt s částí rodiny. Při pozdějším rozhodování ve věci samé soud přirozeně zohledňuje stabilitu prostředí, kontinuitu péče a dopady další změny na dítě.
Právně zatímní úprava meritorní rozhodnutí nepředjímá. Fakticky jej však ovlivnit může. Na tento problém upozorňovala odborná veřejnost již před účinností zákona. V debatě pořádané v Senátu zaznělo, že tři měsíce představují v životě dítěte dlouhou dobu a že každé prozatímní rozhodnutí vytváří nový faktický stav, který by měl být přezkoumatelný. Podobný problém ostatně připouští i pozdější legislativní materiál Ministerstva spravedlnosti. V souvislosti s návrhem na omezení celkové doby trvání prozatímního rozhodnutí upozorňuje, že dlouhodobá zatímní úprava může sama měnit poměry dítěte, protože si dítě na nový režim postupně zvyká.
Časová omezenost tedy sama o sobě neznamená, že rozhodnutí nemá dlouhodobé účinky. Zvláště v raném věku dítěte nebo při výrazném omezení kontaktu s rodičem mohou mít i týdny zásadní význam.
12. Legislativní reakce již existuje
Kritika nepřípustnosti odvolání nezůstala pouze v odborné diskusi. Ke dni 5. srpna 2026 je v Senátu projednáván senátní tisk č. 242, který navrhuje změnit právě klíčové prvky právní úpravy prozatímních rozhodnutí. Návrh počítá se zkrácením maximální lhůty pro vydání prozatímního rozhodnutí ze tří měsíců na 30 dnů. Současně navrhuje obnovit možnost podat proti prvotnímu prozatímnímu rozhodnutí odvolání. Soud prvního stupně by měl odvolání předložit odvolacímu soudu do deseti dnů a odvolací soud by měl rozhodnout do 30 dnů.
Návrh tak nereaguje pouze na délku rozhodování. Míří přímo na základní deficit současného modelu a snaží se spojit instanční přezkum s pevnými lhůtami, aby se odvolání nestalo důvodem nepřiměřeného prodlužování řízení.
Senát dne 29. července 2026 prodloužil lhůtu pro projednání tisku ve výborech do 11. prosince 2026. Návrh tedy dosud nebyl schválen a nelze předjímat jeho konečnou podobu ani další osud v legislativním procesu. Jeho existence však potvrzuje, že problematičnost současné konstrukce již získala konkrétní legislativní podobu.
Vedle toho se objevil samostatný legislativní materiál připravený Ministerstvem spravedlnosti, který se soustředí především na celkovou dobu trvání prozatímního rozhodnutí. Návrh vychází z potřeby zabránit tomu, aby opakovaným prodlužováním vznikla dlouhodobá zatímní úprava fakticky nahrazující meritorní rozsudek. Uvažuje proto o maximální souhrnné délce jednoho roku. Neřeší však základní otázku nepřípustnosti odvolání proti prvotnímu rozhodnutí.
Oba legislativní směry reagují na jinou část problému. Ministerský návrh omezuje dlouhodobé působení zatímní úpravy. Senátní tisk č. 242 se snaží doplnit chybějící instanční kontrolu a současně urychlit rozhodování.
13. Je vhodným řešením zrychlené odvolání?
Úplný návrat k běžnému odvolacímu režimu bez zvláštních lhůt by mohl oslabit základní účel prozatímního rozhodnutí. Pokud by odvolací řízení trvalo několik měsíců, nemusela by být ochrana dítěte poskytnuta včas. Odvolání by navíc mohlo být používáno jako další nástroj konfliktu mezi rodiči. To ale neznamená, že jediným řešením je odvolání zcela vyloučit.
Za přesvědčivější model lze považovat zrychlené odvolací řízení s krátkou lhůtou pro předložení spisu a rozhodnutí odvolacího soudu. Právě takový princip obsahuje senátní tisk č. 242. Odvolání by nemuselo mít automaticky odkladný účinek. Prozatímní rozhodnutí by tak mohlo zůstat okamžitě vykonatelné, pokud soud neurčí jinak. V naléhavých a výjimečných případech by však měl existovat účinný mechanismus, kterým by soud prvního nebo druhého stupně mohl vykonatelnost dočasně odložit. Zrychlený přezkum by neznamenal, že odvolací soud musí provádět úplné dokazování ve věci samé. Mohl by se soustředit na to, zda byly splněny zákonné podmínky zatímního zásahu, zda byli všichni účastníci řádně slyšeni, zda byl přiměřeně zjištěn názor dítěte, zda soud vycházel z dostatečných podkladů a zda zvolená úprava není zjevně nepřiměřená.
Takový přezkum by současně vytvářel judikaturu krajských soudů, která v současnosti prakticky chybí. Ústavní soud může korigovat ústavněprávní excesy, nemůže však běžně sjednocovat podústavní výklad jednotlivých ustanovení ZŘS. Absence rozhodování odvolacích soudů tak může vést k rozdílné praxi okresních soudů při posuzování naléhavosti, dokazování, participačních práv dítěte i rozsahu přípustného zásahu.
14. Problémem není rychlost, ale nerovnováha účinků a kontroly
Prozatímní rozhodnutí však nelze v praxi odmítat jako celek. Oproti dřívějším předběžným opatřením přineslo významná zlepšení. Druhý rodič již nemá být postaven před hotové rozhodnutí vydané výlučně na základě tvrzení protistrany. Dítě má dostat možnost vyjádřit svůj názor. Soud může provést potřebné důkazy a pracovat s širším skutkovým obrazem.
Právě první nálezy Ústavního soudu ale ukazují, že zákonné procesní záruky nejsou samovykonatelné. Jejich skutečné naplnění závisí na postupu konkrétního soudu. V jednom ze shora citovaných případů nebyl návrh řádně doručen, účastníci nedostali odpovídající prostor k reakci a názor dítěte nebyl zjištěn. Ve druhém případě soud odmítl zatímní ochranu na základě výkladu přímo odporujícího textu nové úpravy. Jde přitom právě o ta pochybení, která by za běžných okolností mohla být napravena odvolacím soudem.
Současný systém vytváří výraznou nerovnováhu. Prozatímní rozhodnutí má silné a okamžité účinky, ale slabý mechanismus běžné kontroly. Může změnit každodenní poměry dítěte, být podkladem pro výkon rozhodnutí a vytvářet nový status quo. Přesto jeho věcnou správnost neposoudí žádný soud vyššího stupně. Ústavní stížnost představuje důležitou pojistku proti svévoli a závažným procesním pochybením. Není však odvoláním a nemůže se jím stát. Návrh na změnu nebo zrušení reaguje na nový vývoj poměrů, nikoli na každou původní nesprávnost. Obrana ve vykonávacím řízení se týká především způsobu a podmínek výkonu, nikoli plného přezkumu titulu.
Závěr
Zákonodárce chtěl prozatímním rozhodnutím odstranit moment překvapení, posílit rovnost rodičů a zlepšit skutkový základ zatímního rozhodování. Tento cíl je správný. Pochybnosti vyvolává prostředek, kterým se jej pokusil spojit s požadavkem rychlosti.
Vyloučení odvolání stojí na předpokladu, že soud prvního stupně vždy vytvoří dostatečný prostor k vyjádření, řádně zjistí názor dítěte a rozhodne na základě odpovídajících podkladů. První judikatura Ústavního soudu ukazuje, že tento předpoklad nemusí být vždy naplněn. Jakmile procesní záruky selžou, rodič ani dítě nemají k dispozici běžný opravný mechanismus. Zůstává jim pouze ústavní stížnost s omezeným rozsahem přezkumu a nejistým časovým účinkem. Nelze proto jednoduše uzavřít, že nepřípustnost odvolání je protiústavní. Dvojinstančnost není absolutně chráněným principem každého civilního řízení a Ústavní soud se ústavností § 465g odst. 4 ZŘS dosud věcně nezabýval.
Je však namístě pochybovat, zda současná úprava poskytuje dostatečně účinnou ochranu v situaci, kdy se spojuje okamžitá vykonatelnost, potenciálně intenzivní zásah do rodinného života, z povahy věci omezené dokazování a absence řádného opravného prostředku.
Za systémově vhodnější se jeví zachovat posílené procesní záruky před soudem prvního stupně, současně ale umožnit zrychlený odvolací přezkum ve striktních lhůtách. Takové řešení by nemuselo popírat smysl nové úpravy. Naopak by mohlo zvýšit její legitimitu a omezit situace, v nichž se Ústavní soud stává prvním a jediným soudem přezkoumávajícím rozhodnutí, které bezprostředně zasáhlo do života dítěte.
První měsíce účinnosti zákona naznačují, že skutečným problémem prozatímního rozhodnutí není pouze jeho rychlost nebo pomalost. Je jím především poměr mezi intenzitou jeho účinků a omezeností prostředků, jimiž lze případné pochybení napravit.
Autor: Mgr. Lucie Pařízková