V praxi se každý, kdo vstupuje do smluvních vztahů – ať už jako podnikatel, spotřebitel či investor – může ocitnout v situaci, kdy druhá strana smlouvu poruší. Typicky jde o případy, kdy plnění není poskytnuto včas, v odpovídající kvalitě, nebo není splněna jiná smluvní povinnost. V takových chvílích často vyvstává důležitá otázka: mohu od smlouvy odstoupit, nebo musím její porušení strpět a jen požadovat nápravu?
V českém právním řádu platí, že ne každé porušení smlouvy zakládá právo smlouvu odstoupením ukončit. Právo odstoupit od smlouvy může vzniknout na základě smluvního ujednání nebo je-li pro daný případ uvedeno přímo v zákoně. Vždy je tedy nejdřív třeba se opřít o to, co o otázce odstoupení stanoví sama smlouva. Pokud jde o úpravu zákona, české právo rozlišuje mezi nepodstatným a podstatným porušením smluvní povinnosti. Pouze u podstatného porušení vzniká poškozené straně zákonné právo odstoupit od smlouvy, tedy smlouvu jednostranně zrušit s účinky od počátku. Oprávněnost odstoupení od smlouvy, tedy i podstatnost porušení smlouvy druhou stranou, je však vždy nutno pečlivě vyhodnotit. V kontextu neodůvodněně provedených odstoupení od smlouvy se totiž odstupující strana může sama dostat do rozporu se zákonem a nést s tím spojenou odpovědnost vůči smluvnímu partnerovi.
Podle § 2002 občanského zákoníku (zák. č. 89/2012 Sb.) je podstatné takové porušení smlouvy, o kterém strana porušující smlouvu věděla nebo musela vědět již při jejím uzavírání, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by takové porušení předvídala. Co však toto znamená konkrétně? Jak poznat, že jde o porušení „o kterém strana porušující smlouvu věděla nebo musela vědět již při jejím uzavírání, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by takové porušení předvídala“? Při posouzení podstatnosti porušení smlouvy se zkoumají konkrétní okolnosti případu a hodnocení by se mělo řídit důrazem na to, jestli porušení znemožnilo „poškozené“ straně dosáhnout účelu smlouvy.
V praxi právních sporů je tedy přihlíženo k řadě okolnostem. K přiblížení se odpovědi dobře poslouží následující otázky:
1. Bylo porušeno něco, co tvoří hlavní obsah smlouvy či povinnost vedlejšího druhu?
2. Brání porušení dosažení účelu smlouvy pro který byla smlouva uzavřena?
3. Jak závažné jsou důsledky porušení pro druhou stranu?
4. Existuje možnost nápravy důsledků způsobených porušením a jak by to bylo nákladné?
Pokud lze odůvodněně odpovědět pozitivně na většinu z těchto otázek, pak se pravděpodobně jedná o podstatné porušení smlouvy.
Z výše uvedených otázek plyne, že otázka podstatnosti porušení smlouvy by měla být vykládána především podle významu porušené povinnosti pro naplnění účelu smlouvy. Typickými příklady podstatného porušení jsou neodstranitelné vady zboží bránící jeho užívání, podstatné prodlení dlužníka s plněním (např. nezaplacení kupní ceny) či jiné zásadní nesplnění, jež zasahuje smysl smlouvy. Naopak drobná nebo odstranitelná pochybení zpravidla spadají pod nepodstatné porušení, s omezenější paletou práv (typicky náprava vady či sleva, nikoli odstoupení).
Závěrem je třeba dodat, že problematika podstatného porušení smlouvy a odstoupení je výrazně širší, než o čem bylo možné pojednat zde. Zde uveďme již jen to, že důsledkem podstatného porušení smlouvy je vznik práva druhé strany odstoupit od smlouvy, avšak ta tak musí učinit bez zbytečného odkladu. Nereagování na porušení smlouvy druhou stranou s patřičnou rychlostí tedy může znamenat ztrátu práva na odstoupení.
Konečně výše uvedené popisuje obecnou úpravu odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku. Občanský zákoník i další předpisy vedle toho pamatují na řadu specifických situací. Speciální ustanovení občanského zákoníku upravují odstoupení od smlouvy, resp. podstatnost porušení smlouvy, v případě, jde-li o prodlení s plněním, nebo také speciálně pro případy jednotlivých smluvních typů (kupní smlouva, smlouva o dílo a další).
Autor: Mgr. Bc. Václav Krajňanský