Představte si situaci. Dítě je v péči obou rodičů (v jakékoliv péči – s i bez rozhodnutí soudu), jeden z nich ho odvede k lékaři a podepíše souhlas s plánovanou operací. Druhý rodič o tom ale nic neví a nesouhlasil by. Je takový postup v pořádku? A jak se situace změní, když jde „jen" o očkování?
Česká právní úprava na tyto otázky odpovídá, ale odpovědi nejsou vždy jednoduché. Klíčové je rozlišit, o jak závažný zdravotní zákrok jde a zda druhý rodič svůj nesouhlas skutečně projevil.
Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně
Základní pravidlo je jasné. Rodičovská odpovědnost patří v plném rozsahu oběma rodičům, a to bez ohledu na to, zda jsou manželé, zda spolu žijí, nebo zda bylo dítě svěřeno do výlučné péče jednoho z nich (§ 858 a násl. občanského zákoníku, dále jen „OZ“). Tato zákonná rovnost je zárukou toho, že dítě má dva aktivní rodiče, avšak zároveň ale může být zdrojem konfliktů ve chvíli, kdy se jejich názory rozcházejí.
Součástí rodičovské odpovědnosti je i oprávnění zastupovat dítě jako jeho zákonný zástupce. Zákon přitom myslí i na praktický život. Oba rodiče zastupují dítě společně, ale jednat může každý z nich samostatně, tedy bez toho, aby potřeboval písemnou plnou moc od druhého (§ 892 OZ). Bylo by nepraktické požadovat přítomnost obou rodičů u každé návštěvy lékaře nebo podpisu školního dokumentu.
Zákonná domněnka souhlasu a její meze
Aby byl každodenní život zvládnutelný, zákon zavádí tzv. domněnku souhlasu druhého rodiče (§ 876 odst. 3 OZ). Praktický dopad má například v situaci kdy lékař, který jedná v dobré víře, nemusí ověřovat, zda druhý rodič s konkrétním zákrokem souhlasí. Postačí přítomnost jednoho z rodičů.
Tato domněnka ale odpadá, jakmile třetí osoba (například lékař) věděla nebo musela vědět, že druhý rodič nesouhlasí. Pokud druhý rodič svůj nesouhlas prokazatelně vyjádřil (písemně, ústně do zdravotnické dokumentace), lékař se na „tichý souhlas" spoléhat nemůže. Jednoduše řečeno, pokud jeden rodič zavolá do nemocnice a sdělí, že s plánovaným zákrokem nesouhlasí, situace se ze dne na den změní.
Běžná návštěva lékaře VS operace — zásadní rozdíl
Ne každé rozhodnutí o zdraví dítěte vyžaduje shodu obou rodičů. Zákon (§ 877 odst. 2 OZ) rozlišuje mezi běžnými zdravotními úkony a nikoli běžnými (významnými) zdravotními zákroky.
U běžných záležitostí — léčba virózy, preventivní prohlídka, ošetření drobného poranění postačí souhlas jednoho rodiče a domněnka souhlasu druhého. Naproti tomu u závažnějších zákroků — operací, invazivních diagnostických metod, zahájení dlouhodobé léčby nebo specifického očkování — zákon vyžaduje, aby se oba rodiče shodli. Výčet v zákoně není uzavřený, vždy záleží na konkrétní situaci a míře dopadu na tělesnou nebo duševní integritu dítěte.
Co když se rodiče neshodnou?
Neshoda rodičů nesmí vést k poškození zdraví dítěte. Zároveň se bere ohled na přání dítěte, jestli to připouští jeho rozumová a vůli vyspělost. Zákon proto zde rozlišuje podle naléhavosti situace.
Je-li zdravotní výkon neodkladný, tedy nezbytný k záchraně života nebo k zamezení vážného a nevratného poškození zdraví, lékař je oprávněn a povinen zákrok provést i bez souhlasu rodičů (§ 38 zákona o zdravotních službách). Ochrana lidského života má absolutní přednost. Zde je nutno upozornit, že existují výjimky (náboženství apod.).
U plánovaných zákroků, které snesou odklad, je situace složitější. Pokud jeden rodič souhlasí a druhý odmítá, rodič souhlasící s léčbou může podat návrh k soudu na nahrazení souhlasu druhého rodiče (§ 877 OZ). Soud může rozhodnout buď předem, prostřednictvím předběžného opatření nebo rozsudkem ve věci samé případně výjimečně i ex post, pokud jeden rodič druhého z rozhodování zcela vyloučil a je stále možné vzniklé důsledky napravit bez újmy pro dítě.
Spor o očkování: přesvědčení jednoho rodiče nestačí
Jedním z nejčastějších sporů je otázka očkování. Očkování dítěte patří mezi nikoli běžné léčebné zákroky ve smyslu § 877 odst. 2 OZ. Jde tedy o záležitost, ke které jsou v zásadě potřeba oba rodiče.
Co se stane, když jeden rodič požaduje přeočkování a druhý odmítá s odkazem na výhradu svědomí? Přesně tuto situaci řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. října 2018. Rodiče jedenáctileté dívky ve střídavé péči se neshodli na jejím přeočkování. Otec ho požadoval, matka odmítala s odkazem na svědomí. Otec se obrátil na soud, který souhlas matky nahradil. Ústavní soud stížnost matky zamítl.
Klíčový závěr nálezu je, že výhrada svědomí jednoho rodiče nestojí pouze proti veřejnému zájmu na ochraně zdraví, ale také proti totožné svobodě svědomí rodiče druhého. Právo vychovávat dítě náleží oběma rodičům rovnocenně (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), a proto jedno přesvědčení nemůže bez dalšího přebít vůli toho druhého.
Ústavní soud nad rámec samotného sporu zdůraznil ještě jeden zásadní bod. V celém řízení nebylo dostatečně zohledněno právo dívky samotné být přítomna a vyjádřit se (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 12 Úmluvy o právech dítěte). Dítě totiž není pouhým objektem rozhodování rodičů, soud je povinen jeho hlas aktivně zjistit a vzít v potaz.
Shrnutí
Právní úprava nabízí poměrně propracovaný rámec pro situace, kdy se rodiče v otázkách zdravotní péče neshodnou. Klíčové je, o jak závažný zákrok jde , u běžných věcí rozhoduje i jeden rodič sám, u závažných je třeba shoda obou. Pokud jeden rodič svůj nesouhlas prokazatelně vyjádří, lékař to musí respektovat a nelze se spoléhat na zákonnou domněnku souhlasu. V případě patu pak rozhoduje soud a zájem dítěte, nikoliv přesvědčení rodičů, je vždy také určujícím kritériem.
Pokud se ocitáte v situaci, kdy se s druhým rodičem na zdravotní péči o dítě neshodnete, nebo naopak máte pocit, že vás druhý rodič z rozhodování vylučuje, rádi vám poradíme, jak postupovat.
Autor: Bára Titlová
Odborný dohled: Mgr. Petr Pernica